Koncerty pochmurně zasněných GREGOR SAMSA jsou velice příjemným zážitkem. Dokázali nám to tuto neděli, kdy dle mých odhadů tak stopadesátce diváků zkrášlili velice chladný lednový večer. Po doznění intra, jehož ambientní minimalismus doplňovala pouze Viola Mii Matsumiya, která coby kmenová členka KAYO DOT kapelu doprovází během jejího koncertního turné a taktéž se podílela i na nahrávání posledního alba „Rest“, se maličké strahovské pódium definitivně zaplnilo početným orchestrem, přičemž už předtím jeho dobrou polovinu okupovala trojice instalovaných klávesových nástrojů.
Ty také tvoří dominantní prvek hudby těchto Američanů, která hned od prvních tónů navozovala velice příjemnou nostalgickou náladu. Hudba, jež rozhodně nikam nespěchá a přímo zve k uvolněnému snění, které jen málokdy naruší nějakým dramatičtějším intermezzem. Stupňované a vrstvené klavírní motivy přirozeně splývají s převážně zdvojenými vokály Champa Bennetta a Nikki King, které jen málokdy takříkajíc „zvýší hlas” a konějšivě vytváří nadpozemskou atmosféru jednotlivých skladeb. GREGOR SAMSA se však tu a tam nebrání ani gradaci směrem k dramatičtějšímu vyznění a v jednom případě dokonce i do noiseových zvukových ploch. Děje se tak však poměrně sporadicky a o to promyšleněji. Na kontrastech a častých změnách nálad hudba této kapely nestojí.
Playlist tvořila většina skladeb z aktuální desky „Rest“ z minulého roku, včetně nádherné „Jeroen Van Aken“ s naprosto bezchybným a citlivě podaným vokálním provedením. To prakticky platí o celé nedělní produkci GREGOR SAMSA, které postrádalo jakýchkoliv hluchých instrumentálních, či peveckých míst. Emoce, kterými na posluchače ze svých studiových desek skupina působí, se z pódia ještě zesilovaly a mě napadlo, že nejlepší popsání produkce amerických je zkonstatování, že hrají „krásnou hudbu“. Přirovnání k islandským hvězdám SIGUR RÓS není úplně od věci, ovšem hudba GREGOR SAMSA postrádá jakýkoliv nános, byť i snesitelného, patosu a ve své melancholii jde bez jakýchkoliv postranních úmyslů přímo k podstatě věci. Přestože jsem se jejich smutkem nechal úplně pohltit, do odporně mrazivé noci jsem odcházel tak nějak veselejší a spokojenější...
